Všechno co ste chtěli vědět o Kanadě (a báli se zeptat)

And...when the snow burries my...my neighbourhood

Ahoj, od teď bude blog, stejně jako kdysi na začátku mýho pobytu v Japonsku, sloužit i mojí rodině, neb moje rodina toho o mě zrovna moc neví. Vlastně nikdo z vás o mně moc neví, protože časovej posun je tak nešťastnej, že když já sem vzhůru, tak vy my všichni spíte. A taky sem prvních čtrnáct dní tady neměla moc přístup na net.
Takže přednostně zdravim Vejsonín, Svídnici, Brozany a Polabiny (sem přeci jenom holka vesnická). Babička Hana po přečtení blogu o Bohovi prohlásila, že u mě už jí nic nepřekvapí, a taktéž sem se dozvěděla, že zatímco sem byla ve Skotsku, tak sestra pravidelně tiskla moje literární pokusy a nahlas je předčítala při rodinných sešlostech po svíčkový, takže si myslim, že budeme hezky pokračovat ve stejnym rázu a kvalitě to snad neuškodí, páč mojí rodinu už taky asi nic moc nepřekvapí.



Co teda děláš Pando v Kanadě? Ptáte se asi…Pro osvěžení paměti- přijela sem sem sbalit Sidnyeho Crosbyho, roztomilý a nejlíp hokej hrající děcko na světě. Po mejch bratráncích.
Kromě toho tady taky poctivě utrácim těžce (haha) vydřený peníze ze Skotska. V létě sem prošla mimořádně obtížným výběrovýmj řízením a byla ohodnocena jako potenciálně úspěšná uklizečka a skončila v Britský Kolumbii. Máme tu Skalistý hory. To samo o sobě zní dost dobře a vypadám hned cool.

Takže dneska to bude přísně zeměpisný, abyste se mi tady nejdřív zorientovali.
Ocitla sem se v městečku Invermere (neplíst s Inverness- zkoušim, co všechno vydržíte), asi tři hodiny jízdy od Calgary.



Průvodce praví, že „město samo je celkem poutavé“ a je to tak! Je to tady jako v nějakym westernu. Jedna ulice, kde se soustředí všechny obchody a kolem nedbale poházený baráčky. A hezkých třicet minut chůze z centra se nachází naše Pštrosí farma. Bez pštrosů.
Ale za to s desetičlennou posádkou složenou ze čtyř Čechů, Skota, Chillana, tří Kanaďanů a Australana. Z mejch novejch kamarádů se mi zatím nejvíc zamlouvaj dva. Maličkej (190cm) osmnáctiltej božíček Alex, kterýho sem přejmenovala na Skippyho (Autralan! A přezdívka se nevídaně chytla), s nejzářivějšim úsměvem v celym Invermere (proč je mu sakra 18?!?:D) a José (nebo, podle toho, co je za den, to může bejt taky Pedro, Frederiko či José-Armando), se kterým se můžeme podle libosti pošťuchovat a říkat si navzájem Shut up! A Fuck of! a neurazíme se ani jeden.


část mejch spolubydlících:Skippy, Simon, Jessie, Tim

A pak ještě jedno zvíře mi tu dělá společnost. ..Je to PES. Nevim, proč si říká pes, ale protože já si taky říkám panda, tak proti gustu žádnej dišputát a seznamte se s dívkou, která, kdyby jí nechybělo písmenko Ž na začátku, měla nejlepčí jméno na světě.



Aneta! Lidi nemůžou uvěřit, že sme se potkaly teprve před třema tejdnama ve Vancouveru na letišti. Tak dobře sme si sedly. Sice nevypadá tak drsňácky jako já (není „pokérovaná :)) a má polofalešný dredy, ale v podstatě o ní můžu prohlásit totéž co o Elišce: Když jedna z nás má náladu dělat něco divnýho, tak ta druhá taky, je pro každou špatnost (krásný klišé, že?) a sme nerozlučný. A naučila sem jí jíst suši. Nejdřív se jí moc nechtělo, ale teď nutí ona mě!!! Jediný, na co si musim chvíli zvykat, je její pronikavý jekot a to, že by furt něco někde pojídala. Jinak super. Už sme tady docela slavný. Žaneta a Aneta.

Bydlíme pod kopcem, na konci městečka a máme nádhernej výhled. Todle je z balkónu.



Opět, netušim, jak se to stalo, ale vyfásla sem naprosto nejluxusnější pokoj v domě. Mám king size bed, která je tak měkká, že se na ní dá skákat, tmavohnědou podlahu, vlastní koupelnu (o druhou koupelnu na patře se dělí pět lidí) a velký zabudovaný skříně se čtyřma zrcadlama přes celou stěnu. Mě asi znali už z dřívějška nebo co :)))))) Chudáci ostatní lidi maj postel a komodu v pokoji o velikosti 2x2 metry.

Co mě tady zatím nejvíc rozdovádělo, sou srny. Sou obří, choděj si, kudy se jim chce, choděj i k nám a ničehož se nebojej, takže já čumim z dvou metrů na ně a ony na mě. Choděj i do města. Když jdu z nákupu. Protože je tady docela zima a nýst 24 plechovek piva Canadian někam za město není moc příjemný, stopuju. Sem teď stopařskej profík. Není čeho se bát. Kanaďani sou dobromyslný.

18 km do kopce se busem pro zaměstnance dostanu do Panorama Ski resortu. Máme malej lyžařskej areál. Teda, nerozumim moc dobře pojmu malej, protože není moc malej. No mrkněte sami.



Za pozornost stojí hlavně černý sjezdovky v Extream Dream Zone (moje oblíbená Top of the World) a dvojitě černá zóna Taynton Bowl, kam jezděj jenom největší extrémisti a zejtra já. Dnešní Snow Report hlásí 84 cm sněhu, já můžu potvrdit půl metru prašanu. Na Top of the Word mě donutili vlízt dva praštěný Kiwiové (=Zélanďani) Matt a Matt. Sice to bylo prudký s prominutim jak sviňa (hej, opravdu nevim, jak to napsat slušně a vidíte že mě trápí být sprostá), ale díky prašanu sem se fakt nemusela bát narvat to do sněhu, protože to samozřejmě vůbec nebolí. Problém je jenom se z toho prašanu pak vyhrabat! Fotky nějaký maj, tak třeba dodaj.

Panorama, nadále Pano, je proslavený horkýma pramenama. V praxi to vypadá tak, že když mám dn volna (tři dny v tejdnu chachá!), do čtyř hodin jezdim, dáme si mezitím obídek v Great Hall, kde máme slevu 40% na jídlo, takže se najim i za 4 dolary, po ježdění vlezem do venkovní vířivky a sauny a navečer zajdem třeba do RayRays, kde se odteď budou celkem často konat staff parties.


Jak vždycky říkám:"život je strašnej"

Šťastnější polovina zaměstnanců totiž bydlí na kopci a pařej každej den, my, loseři na pštrosí farmě, zveme lidi k nám, nejčastěji pak sousedy, britský ukulelisty.
Tohle by dneska pro zorientování docela stačilo, asi z toho budete mít hlavu jako žok. Já taky měla prvních pět dní. A docela depku, že sme tak odříznutý. Jo, je to strašněj opruz muset ráno patnáct minut pochodovat dvacetistupňovym mrazem na autobus, ale něco vám řeknu. Když ráno ještě před rozedněním vylezu z baráku na tu naší, do dáli, rovnou silnici a na ní se blyští čerstvě napadlej sníh, kolem dokola ty nádherný hory a vánočně nazdobený domy, tak v těch chvílích si sama pro sebe mumlám můj Bože, co tady v tý kráse dělám a jakým zázrakem sem se dostala do Kanady...

A ještě k tomu se blýská na lepší. Páč máme tak trochu nevýhodnou polohu, sme první v pořadí na přestěhování se nahoru. Snad to vyjde. Držte palce prosim.

Na konec ještě se chci pochlubit novym prknem. Jezdim na stejnym jako jedna kanadská reprezentantka. Ok, prkno samo o sobě není nijak extrémně úžasný, ale my obě sme se prostě zamilovaly na první pohled.



Mám prkno s králíkama, chápete?! Odmyslete si to šílený vázání :))
Tak, lidičky, všicinky mi moc chybíte a nemůžu věřit, že už sou zase Vánoce a nejsem doma. Ale moc se o mě nebojte, sem vpoho, včera sme našly s Anet vánoční ananas a tak si ho sníme za poslechu Půjdem spolu do Betléma z YouTube. Ať žije internet! Miluju vás všecky! Buďte happy a ať vám napadne nějakej sníh!!! Příště něco o Vancouveru a jak tady makčím i když hm...tenhle víkend vlastně ne :P

P.S. Včera sem se na Christmas Party bavila konečně s klukem, co ho mám vyhlídnutýho už z Vancu z hostelu,a hádejte co? Na břiše má jizvu od toho, jak ho při surfování v Austrálii napad bílej žralok. Neke. Takže je mi rázem úplně volný, že je o hlavu menší než já a Anet se mu směje. Howk

Průvodce po Madridu #2

I left my heart in Tokyo
Down by the river don't you know
I had let it go
Nobody now can bring it home



Nemůžu se za boha živýho donutit dopsat Madrid, protože mi to připadá už tak neuvěřitelně dávno…Tak jenom shrnu, že sme měli skvělou zábavu i další dva dny, protože v Madridu je ještě krásnej park Retiro, kde sme na trávníčku nenápadně a ilegálně upíjeli úžasný litrový pivo značky Mahou za euro pade se Shinovou švédskou kamarádkou Elin (mimo jiné vynálezkyní krásnýho anglickýho slova DICKHAIR používané pro popis toho, co se dá najít na podlaze klučičí koupelny).



Potom park Lago, kde se dá jezdit na lodičkách, pokud vás u kasy nevyleká upozornění, že:" zde jsou k dispozici formuláře pro vyplnění stížností" WTF? :D
Spousta grafiti v ulicích, Museo de Chamon (podruhý ještě lepší, pže naše nesourodá trojice zaujala místní barmany natolik, že s náma začali žertovat, pak nám dali víno zadara, pak sme si objednali šunku a dostali k tomu zadarmo salát, olivy a ještě jednu rundu…a…jejich telefonní čísla, včetně toho, co mu bylo přes padesát, dále muzeum pro intoše- Prado. Shin s Eliškou hrozně běželi a prohlídku sme měli za sebou za hodinu :/ Eliška byla kdožvíproč strašně unešená z Hieronyma Boshe, což z ní činý úchyla a fuj, protože my romantici se pozastavíme spíše u renesančního krasavce Tiziana, popřípadě si poopravíme sebevědomí při pohledu na Rubensovy Grácie. Jo a maj tam samo i Goyu.



U parku Lago se každej víkend koná takovej podivnej sraz (asi) mexických imigrantů. To vypadá tak, že vezmou auta a děti, na ošklivym prašným plácku rozbijou stánky s jídlem a vařej. Nevim sice pro koho, asi pro sebe navzájem, ale když sme tam dorazili my, tak sme pochopili, že jim tam cizinci asi moc často nelezou. Počuměli sme jim teda na ty dobroty a nechali si od jedný paní naložit obrovskou nálož masa s rozňahňanýma bramborama, avokádo, smaženej banán (!) a bylo to hrozně dobrý.



Park Lago je vůbec takovej zvláštní, protože naprosto nečekaně z ničeho nic se změní ve venkov. Prostě ste v parku, jdete a za dvě minuty už ste venku z Madridu a okolo vás pustina.



A lanovka. Lanovkou se můžete dostat přes řeku zpátky do středu města a omrknout růžovou zahradu, pokud jí ještě nemáte plný zuby. Třeba vám bude i kvíst, ne jako nám :))) Koho by zajímalo ještě další umění, tak prosím nechoďte do Muzea Sofia v úterý, protože tam bude zavřeno, Picassovu Guernicu neuvidíte a budete muset jet domů, takže už si jí neprohlídnete, že jo Shine?

Na závěr dne je pak fajn dát si něco k jídlu, páč jet do Španělska a nedát si paellu je zločin. Trochu sme se utrhli a v historických uličkách si vyhlídli jeden "posh" podnik, kde sme mohli sedět venku u stolečku a dostali sangrii free.

Když se tak teďka zpětně koukám na fotky, tak my sme vlastně pořád akorát něco jedli. Shin je moc dobrej kuchař, takže ráno po návratu z klubu mi „uvařil“ plátek šunky a list salátu. A Eliška za tři dny vypila tolik piva jako ne za celej život (v Japanu vždycky trapně ucucávala umešu a víno VÍNEČKO). Jenom mám jednu dobrou radu, ve dne není otevřeno NIKDE!!! A že sme byli po prohlídce blešáku, kde sme si skoro téměř koupili nádherný gumová hadičky, lupu nebo pirátské kopie slavných španělských milostných pěvců, pěkně vyhládlí.



My s Elis sme si teda nakonec taky koupily něco na památku a ovíváme se teď rudýma vějířema s býky. Teda aspoň já.

No, dneska je to krátký. Ale než vám začnu vyprávět, jaká je Kanada, tak sem tenhle post prostě musela napsat, protože asi tak po prvý v životě mám na konci svého blogu POSLÁNÍ.
Chtěla bych vám všem říct, že život je krátkej a člověk nemusí mít moc peněz na to, aby se bavil. Protože vždycky můžete spát u někoho na zemi, jako my u Shina a chodit pěšky místo metrem a dívat se kolem sebe a bejt happy. A po pravdě…když máte takový úžasný kamarády, tak do popelnice můžete vlíz i v Čechách…



žandapanda♥

Krutý videovstup

Ještě než se dostanu ke kanadskýmu blogování, toto video skvěle vystihuje, jak se tady mám. Je to úplně přesný a taky uvidíte, jaký lidi mám tady za spolubydlící...:D



Jinak se tady mám dobře:)

Eliška Žaneta Madrid

…a Shin samozřejmě…



Tak teď už se cejtim jako největší king. Bloguju totiž z letadla. To je teda fakt úlet. Ne že by to bylo něco extrovního, ale já včera vyfásla novej notebook (čimž děkuju všem, co se na mě ve chvíli nouze složili, bylo vás dost:) a čučim jako vyoraná myš, protože najednou mi baterka vydrží dýl než jednu minutu (na rozdíl od mýho starýho počítače), mám zabudovanou wi-fi (na rozdíl od mýho starýho počítače) a spustit ho netrvá deset minut, ale jenom 43 sekund (na rozdíl od mýho starýho počítače). Vrcholem pak je, že to má zabudovanou kameru, která mě vtipně snímá vzůru nohama a konečně teda patřim mezi normální lidi!!!

Tak tady teďka machruju na pána vedle mě a tvářim se jako děsná spisovatelka, co píše minimálně osmýho Pottera.
Jo…letim z Mnichova na londýský Heathrow a odtud pak do Vancouveru.
Před chvílí sem ještě pila Colu s Christine, mojí a Eliščinou kamarádkou z Japonska. Já si totiž odškrtávám, kolik lidí z potrétů v pravym sloupečku ještě v životě potkám. A pak s nima pařim. I kdyby to mělo bejt jenom na dvě hodiny!
A taky to stálo za to. Christine byla totiž tak dojatá, že se normoš rozbrečela když se se objaly (přitom já sem vždycky mívala pocit, že moc nepobírala moje sarkasmy a utahování si z lidí okolo a ono to pak vypadalo, že je ke mně trochu skeptická:)) Chudák Christine se neadaptovala z Japonska zpátky do Evropy moc snadno a občas zněla trochu smutně. No ale slíbily sme si, že se potkáme zas v dubnu. Zas párty na letišti. Tetokrát by to chtěla nějakej alkáč. Nechce se mi vyžahnot javorovej sirup, když to chci mít na palačinky.

Teď o tom, co se dělo v Madridu.



Den první- otočený biorytmy
Letadlo mělo trochu zpoždění, protože když sme přiletěli, tak na dráze zrovna nikdo nebyl, aby nám třeba jako přistavil schůdky nebo tak, takže sme nejdřív museli asi 20 čekat, než si našeho letadla všimnou španělští zaměstnanci.
Najít Shina na letišti nebylo takový drama, jak sem předpokládala (nebo si přála,dramata mě bavěj) a pacholek na mě pěkně čekal hned u výlezu, pak sme chvíli vzájemně nemohli věřit, že se vidíme a pak mi vzal kufr a o půlnoci dojeli do stanice metra Porta del Anchel, kde Shin bydlí (ne v metru, kousek od něj). Jo, od Španělskem posedlý kamarádky Hermélie, sem o španělskym životním stylu slyšela hodně, ale stejně mě trochu překvapilo, když mi oznámil, že si trochu odpočineme a pak půjdeme ke kamarádce na houseparty (šli sme na party o půl druhý v noci!!!)

Bylo tam moc dobře, seděli sme na střeše s Amíkama Alyson a Erikem, Alyson se do něj z legrac (ale strašně) navážela, protože byl z Texasu,což je taková ta šílená skvadra harcore Amíků:)) Jenže on byl Erik chudák takovej citlivej a náhodou úplně v pohodě, až mi ho bylo i trochu líto. Zbytek byly Švédky. A vůbec sme neluvily o švédský muzice…

Domů sme se dostali asi v šest, poté, co všichni odpadli (Alyson doslova, šla vzbudit Erika a omylem na něm usnula. Ve vší počestnosti. Prostě vytuhla, když s nim cloumala), zjistila sem, že přiopilej Shin ovládá Beat box a taky španělštinu.V taxíku nezavřel celou dobu pusu a podle útržků z rozhovoru s taxikářem, nevěděl, jakou má adresu a navigoval ho přesně takhle: „bla bla bla…si si si opera opera, puta madre, si si, choder, straight, si…“



Tady ještě musim zdůraznit, že sem nic nenechala náhodě a naučila se předtim trochu španělsky, takže umim říct Estoy borracha y perdida. Don de esta la biblioteka, pedro? La cosecha serra buena. Tu eres papelera la fea. Tienes novia? Estoy soltera. (překlad: Sem opilá a ztracená. Kde je knihovna Pedro? Úroda bude dobrá. Jsi ošklivá popelnice. Máš holku? Já sem single) a to zdaleka není všechno!

Den druhý- na scénu po Osmi měsících znovu nastupuje druhá nejhlavnější postava tohohle blogu

Vstali sme v poledne a šlo to dost z tuha. Pak sme si šli prohlížet město. Madrid je maličké městečko přímo uprostřed Španělska. Maj tam na to i speciální spot na Plaza del Sol jako důkaz.



Madrid je tak malej, že se dá přejít z jednoho konce na druhej během pár hodin, ale stejně tam maj pro jistotu 13 linek metra. Udělejte si představu podle mapičky: Ze Sol do parku Retiro je to pěšo asi 20 minut. Taky je tam málo lidí (ve dne) a pěkně čisto. Tak sme se pěšky vydali kousek do centra okoukávat palác a katedrálu, která Shina na rozdíl ode mě vůbec nezajímala, protože „nejsem přece křesťan“ a místo toho mi ukázal fajn bar s kebabama. Shin jí asi tak 9krát denně…

U paláce maj všechno takový hezký, upravený a prošli sme se po hlavní promenádě až k náměstí SOL a pak starobylý Major Plaza.



Já se snažila hledat graffiti, ale moc jich tam nebylo, protože do hlavního centra grafiťáků Shin nechtěl jít, protože „nejsem přece chuligán“ a nechápal, že je to umění. O dva dny pozdějc sem pochopila v jeho školním kampusu, co proti tomu má. Nápisy ála Yo soi komunista! byly všude.
Nejlepší částí dne (večera) bylo Museo Del Chamon. Ale nepředstavujte si žádný nudný muzeum šunky. Tohle je řetězec barů, kde si dáte pivko za jedno euro, objednáte talíř šunky (uzená, hodně jako prosciutto) dle libosti, dostanete k tomu veku a olivy a postáváte v chumlu lidí podél baru ověšenýho stovkami šunkových kýt. Nádhera. Hlavně pro vegetariány.

Protože Shin pořád nevěděl, že si z něho s Eliškou chceme vystřelit, tak sem celej den dumala, jak to udělám, abych ho donutila nenápadně dojet Elišce naproti, protože ze snadno pochopitelných důvodů sem moc nevěřila, že by se snad ona mohla ve městě zorientova (ehm…KDEKOLIV zorientovat):P

Tak sem mu řekla, že jedem pro kamarádku Eriku, co tady studuje a chce jít s náma večer pařit. Blbý bylo, že Eliška měla zpoždění letadla, takže sme na ní čekali až do jedenácti a pak Shin pravil, že jestli tady ta holka studuje, tak proč pro ním máme jezdit někam do prčic, že to snad najde… Na to sem výmluvu neměla, tak sem Elišce zavolala a povídám: Hele, von je línej tam pro tebe jet. Teďka tady stojí vedle mě a nemá nejmenšího tucha, že si volám s tebou, hahaha“, nadiktovala, jak se dostane na Porta de Anchel a modlila se.

A o půl dvanáctý stála Eliška na Porta de Anchel a my se Shinem si to míříme za ní. LOL, měli byste vidět ten obličej, co udělal, když si uvědomil, kdo před nim stojí. Hodinu pak moc nemluvil překvapením a říkal že ho jednou zabijeme. (už sme mu něco podobnýho udělaly v Tokiu, když se vracel z výletu z Filipín)
Ještě horší obličej udělal, když Eliška v bytě vybalila Becherovku, ale stejně sme ji pak společně dokončili.

A vyrazili sme do klubu. Jak nemám ráda kluby, tak z tohohle sem nemohla. Club Capital je největší a nejvíc posh v Madridu. Vstup za 17 éček, ale vnitřek vám vyrazí dech. Sedm pater, z toho pět tvoří ochozy a balkóny nad tanečním parketem, kde se promenádujou legračně (čti sexy) oblečení (čti neoblečení) tanečníci a tanečnice s cylindrama. I ty Black eyed peas jako hudbu přežiju… V jednu chvíli se ze shora spusily dvě červený široký stuhy a borec v koženym po nich začala lízt a dělat akrobatický tríčky.



Další dvě patra roztomilý chillout zóny s palmama. Co na tom, že kromě vstupního drinku zadarmo sme si nic nemohli dovolit! Klubovali sme až do pěti, i když poslední hodinu sme spíš už jenom polehávali na hromadě.




No tak to vidíte. A to sme teprv v polovině.
Co až přijdou na řadu památky?